Ještě před několika lety jsem si nedokázala ani přestavit, že by byl můj život naplněn takovým klidem, sounáležitostí a důvěrou v život tak jako dnes. Cítím se více volná a nesvazovaná, cítím se silnější, víc než kdy dříve. Dovolila jsem si na cestě sebepoznání a seberealizace spočinout v uvědomění:  "Aha, tak už nemusím hledat."

Jsem v pořádku taková jaká JSEM. 

Konečně žiji život bez strachů, které mne sužovaly, ve větší vnitřní svobodě a lehkosti. Už vím, kdo nejsem. Ach, jaké je to pro mne velké vysvobození. 

V lásce k sobě jsem si dovolila být autentická. Ne v konstruktech ega/mysli a generačních programech, které mne v běžném životě docela velmi sužovaly.

Uvědomila jsem si, že skutečná svoboda není někde venku, ale uvnitř mě. Nikdo jiný než já tu práci za mne stejně nikdy neudělá. 

Každý den se probouzím s vděkem a pocitem, že žiji, svůj zázraky protkaný život, dnes už bez masek a rolí, v pravdě a lásce. 

S důvěrou v sebe se odevzdávám do plynutí proudu života, který nás samotné přesahuje. Čím dál více je pro mne důležité uvolňovat se do vnitřního klidu, v prostoru uvnitř sebe, do přítomném okamžiku TADY a TEĎ. Vše ostatní je pro mne iluzí z mysli. Naslouchám svému vnitřnímu skrytému vedení, které je, když se ztišíme, v každém z nás.

Velmi ráda se obklopuji harmonií a krásami běžného, obyčejného života, ale také rovnováhou s přesahem do duchovního světa. Každý den je pro mě novým objevováním, co mi dnes život nabídne a přinese. Stejně jako pro dítě, které poprvé poznává svět.

Poznávám ho a spoluvytvářím skrze svůj vnitřní klid, vědomí a čisté bytí ukotvené v srdci. Naslouchám tichému hlasu a nechám se unášet proudem jediné jistoty v životě a to změny každodenní reality.

Tak jak na sebe pohlížím dnes, jak se vnímám, jak se cítím a co si pro sebe dovoluji, takhle jsem nikdy předtím nežila. Jako bych se snažila zapadnout do světa, který mi nepatřil, nedával smysl, chaos, stres, napětí, mužská energie. Ustávala jsem v rolích, které mi opravdu nebyly vlastní.

Dnes žiji život ve vnitřní svobodě, jakou jsem si nikdy nedokázala představit. 

Pocity vyhoření, frustrace, deprese, strachy, oddělenost, bez skutečné lásky, v nesvobodě, stále v mysli. Úzkost, výkyvy nálad, nespokojenost s prožíváním své reality, bez sebelásky, bez autenticity, v roli oběti.

Potlačené emoce, pocit bezcennosti a velmi nízká sebe hodnota a sebe vědomí v módu hodné holky, to vše mne provázelo v mém vnitřním světě.

Necítila jsem se ve svém těle dobře. Dávalo mi jasně najevo, jak to všechno je. Jak sama sebe vnímám, jak se sebou zacházím a v jaké iluzi se nacházím.

Odchod? Sebevražda?

V určitém období jsem měla pocit, že už nemohu dál žít, že už nechci pokračovat v prožívání těchto těžkých stavů. Bylo to tehdy pro mne velmi těžké období. 

S odstupem let již vím, že v našich životech není nic náhodné a poprvé jsem vědomě uslyšela hlas, který mi velmi důrazně našeptával, teda spíše hlasitě křičel:

''Jsi silná, věř si, zvládneš vše co budeš chtít!''

Pocítila jsem změnu, jen velmi malou, ale přeci byla pro mne velká. Vydala jsem se na cestu sebepoznání… na cestu objevování vnitřního světa a hlubokých zákoutí svého nitra.

Touha za poznáním a vymaněním se z pocitu, že takto snad ten svět nemůže vůbec fungovat, že to není možné. 

Snad musí existovat naděje pro nás lidi, že můžeme zde žít v lásce, hojnosti, svobodě a radosti. Že tento svět pro mne není utrpením, ale fascinujícím domovem, kterou je naše Matka Zem. 

Tak jako já znám svoji sílu v jemnosti, svých odstínech, lásce ... tak vnímám vnitřní barevnost v každém z nás, v každé jedné bytosti. 

Zažehněme společně svůj vnitřní oheň, abychom mohli žít životy podle plánu, který jsme si zvolili, ze srdce a spolu tak tvořit Nový svět v LÁSCE a VDĚČNOSTI, že jsme si dovolili tu být, v této nádherné době.