Život se o nás stará, dovolme si mu věřit: Důvěra, že vše je v pořádku, i když nevím, kam jdu

Reading Time: 5 minutes

Přechod k nové realitě: Jak jsem objevila sílu důvěry

Když jsem se začala dívat na svět očima, které vidí víc než jen fyzickou realitu, otevřel se mi úplně nový svět. Svět, který nelze uchopit myslí, vědecky vysvětlit ani logicky pochopit. Je to svět, který se cítí. Cítím ho celým tělem, každou buňkou, srdcem, i v těch nejobyčejnějších okamžicích života. 

Až zpětně teď chápu, co se mi v posledních měsících dělo, a pokouším se tyto zážitky alespoň zčásti přenést do slov. 

Přestala jsem jen věřit, že existuje něco víc než to, co vidíme. Já to dnes vím.

Život mi začal předkládat synchronicity, znamení, zázraky – malé i velké – a já jsem skrze ně pochopila, že můžeme být spolutvůrci své reality, nikoli oběti. Můžeme si z tohoto světa vytvořit ráj, který jsme si sami zvolili, nebo si ho svými strachy a postoji zkomplikovat. Záleží jen na tom, z jaké úrovně vědomí tvoříme.

Začala jsem se cítit svobodněji, lehčeji a odevzdaněji. I když se ve světě šíří chaos, dezinformace, strach a nejistota, cítím, že se mohu opřít o něco hlubšího, vyššího – co nás přesahuje. 

O důvěru ve svého ducha, ve své vyšší Já – své vedení, vyšší božský řád. 

Když nedůvěřujeme životu, bojíme se ho žít

Důvěra v život není samozřejmost. Velmi si tohle uvědomuji a s vděčností přijímám, že jsem měla – a stále mám – tu odvahu ponořit se do důvěry v život. Vyrůstáme v prostředí, kde je často víc prostoru pro kontrolu a pohodlí než pro víru, autenticitu a pravdu. Prostředí nás učí se spoléhat na vnější jistoty – systém, výkon, názory a pravdy jiných. 

V mysli, žijeme životy druhých, ne sebe – ze srdce, z toho, pro co jsme si sem přišli. A když tyto opěrné body ztratíme, přichází strach. Strach z neznámého, z pádu, z chyb a selhání. Ale největší strach je často ten, který nám brání opravdu žít – abychom se neublížili a necítili bolest.

Ten strach má mnoho podob. Potlačujeme své touhy, protože „Co když to nevyjde?“ „Ještě nejsme dost dobří.“ Zůstáváme ve vztazích, které nás nenaplňují. Neposloucháme vnitřní hlas, protože „rozum říká něco jiného.“

Odmítáme změny, i když cítíme, že už jsme jinde – protože „ještě není správný čas.“

Každý uvnitř máme svého vnitřního osobitého kritika – a věřím, že jeho kreativita nemá mezí 🙂 Každý sám za sebe si ohodnoťte svého. Jak k vám promlouvá? Jaké zkoušky chystá?

Život mluví skrze výzvy, které nás učí důvěřovat: Jak nám život přináší lekce a pomáhá růst skrze ztráty a bolesti

Někdy se nám něco v životě zhroutí. Může to být práce, vztah, jistota, na které jsme stavěli. V první chvíli to bolí, cítíme ztrátu, nejistotu, strach. Ale pak, s odstupem času, přichází osvobození. 

Když přijde ztráta, je to cesta k osvobození

Například když nás propustí z práce, o kterou jsme se báli přijít – a o pár týdnů později se objeví příležitost, která nás naplňuje mnohem víc. A , my si uvědomíme: 

„Život mi vzal to, co už mi nesloužilo, i když jsem se toho držela ze strachu.“

Nemoc a únava těla jako volání po zastavení

Jindy nás zastaví vlastní tělo – nemocí, únavou, nevolností, která nás donutí zpomalit. A teprve v tom tichu si uvědomíme, že to nebyl trest, ale dar. Zastavení, které přišlo, abychom konečně slyšeli, co naše srdce už tak dlouho šeptalo. 

„Nešlo o to být výkonná/ý, ale vnímat, jak se skutečně cítím.“

Opakující se vzorce ve vztazích – co nám říkají?

Někdy se v životě opakují stejné vztahové vzorce, stejné zranění, stejné odchody. A my si jednoho dne uvědomíme, že klíč neleží v druhých, ale v nás. V lásce, kterou si dovolím dávat sám/a sobě. 

„Nedůvěra ve vztazích je odrazem nedůvěry v sebe.“

Odevzdejme kontrolu a lpění: Jak se uvolnit a nechat život plynout

Jsou chvíle, kdy se urputně snažíme něco změnit, posunout, vyřešit. Lpíme, tlačíme na situaci, na výsledek, na sebe… ale věci neplynou. Až se v nás něco uvolní, pustíme potřebu kontroly – a najednou se vše rozběhne přirozeně. 

„Kontrola nám brání v přijímání darů, které přichází, když se uvolníme.“

Zranění jako příležitost k sebepoznání: Lidé jako zrcadlo života

Možná nás někdo zraní, řekne něco, co bolí, nebo zklame. A místo toho, abychom bojovali nebo utíkali, se v nás objeví hluboké pochopení. Vděčnost za to, že díky té bolesti jsme mohli zahlédnout sami sebe – své hranice, svou hodnotu, svou pravdu. 

„Každý člověk mi pomáhá poznat sebe samého hlouběji – je mi zrcadlem.“

Strach: Cesta k síle

A pak jsou i ty momenty, kdy nás život postaví tváří v tvář našemu největšímu strachu. A my jím projdeme. A zjistíme, že to, co nás nejvíc děsilo, nás zároveň nejvíc posílilo. 

„I bolest a strach je součástí cesty, ne překážkou na ní.“

Klid v prázdnotě: Místo, kde nacházíme smysl

A nakonec – když sedíme v tichu, bez lidí, bez plánů, bez náplně – a místo prázdnoty najednou ucítíme hluboký klid. Uvědomíme si, že i ve „zdánlivém ničem“ je přítomnost, je láska, je naplnění. 

„Nemusím být pořád někde nebo někým, abych cítila smysl.“

Když otevřeš srdce i bez jistoty

Každá z těchto situací je pozvánkou k důvěře. Malou zkouškou, jestli jsme připraveni odevzdat kontrolu a jít hlouběji – k sobě, k duši, k životu takovému, jaký je.

Důvěra neznamená, že vše půjde hladce. Znamená to, že se i v bouři rozhodneš otevřít srdce a věřit, že má smysl, i když ho zatím nevidíš.

Jak se hlouběji ponořit do proudu bytí: Důvěra jako cesta k větší vnitřní svobodě

Život k nám mluví neustále. A čím víc mu důvěřujeme, tím jemnějšími způsoby. Někdy jako vlna, jindy jako tichý šepot. Tento život… není omyl. Vybrali jsme si ho. Se vším, co přináší. Se světlem i s temnotou. A každým krokem, kterým mu věříme víc, se stáváme tím, kým jsme sem přišli být.

„Nejsme tady, abychom byli dokonalí. Jsme tady, abychom byli pravdiví.“
(– autor neznámý, ale hluboce cítěný.)

Krok do důvěry v sebe – v život: Přijmout život, jaký je

Jestli jste dnes dočetli až sem, dovolte si udělat aspoň jeden malý krok směrem k důvěře. Možná to bude jemné „ano“ sobě. Možná hluboký nádech bez potřeby mít vše pod kontrolou. Možná jen tiché přitakání: „Živote, věřím ti. I když nevím, jak. Ale chci.“ A to stačí. 

Pokud se chcete opravdu ponořit do proudu života, zkuste připomenout tyto jednoduché pravdy:

Přijímejme, co přichází.
I to, co bolí, je dar. Směřuje nás to tam, kam už nás pravda volá.

Zpomalme a naslouchejme.
V tichu často uslyšíme nejvíc.

Ptejme se, co nám chce situace ukázat.
Každá překážka v nás nese klíč k většímu pochopení.

Nebojme se pustit staré.
Důvěra často přichází až ve chvíli, kdy se pustíme toho, co nám už neslouží.

Vraťme se k dechu.
Jeden hluboký nádech s vědomím „život je se mnou“ může změnit celý den.

Život nás miluje: Jen ho nechme, ať nás vede.

Nečekejte, až budete připraveni, nebo až přestanete cítit strach. Vím to z vlastní zkušenosti, ten strach, pokud budeme poslouchat naše ego, našeho překážkového trenéra, ten tam bude vždy. 

Krok důvěry děláme právě navzdory strachu. 

Protože důvěra je víc než jistota – je to vědomé rozhodnutí být na své straně.

V každém z nás je jiskra, která ví, proč jsme tady. I když je někdy zakrytá nánosy bolesti, traumat a strachů, ta jiskra nikdy nezhasne. Je to jiskra života, která nás vede. Není třeba na ni křičet – stačí se ztišit. 

A ona ti zašeptá: „Jsem tady. Věřím ti. Pojď.“

Tanec s neznámem a přijetí cesty

Skutečná důvěra v život neznamená, že máme plán na každý krok. Znamená to, že jsme ochotni jít dál i bez něj – protože věříme, že i to neznámé je součástí cesty.

Není třeba mít všechno srovnané. Stačí být s tím, co je – a udělat další krok. S láskou. S důvěrou. S vědomím, že jsi přesně tam, kde máš být. A jsi v pořádku takový jaký jsi právě teď. 

„Ten, kdo důvěřuje životu, tančí i v bouři.“                — neznámý autor