Setkání se strachem: 5 hlubokých strachů a jejich proměna v přítomnosti (Bílé Karpaty)

Reading Time: 7 minutes

Myslela jsem si, že mám své strachy již prozkoumané a že je všechny znám. Ale jeden na mě čekal v lese v Bílých Karpatech. Vzala jsem hamaku, batoh a šla svoji pěší krátkou pouť po cestičkách žítkovského lesa, kde v minulosti pobývaly a působily žítkovské bohyně. 

Strach z opuštění a odmítnutí

Ještě večer jsem si uvědomila doposud skrytý strach, který byl mnou a já jím byla celá prostoupená. Strach z opuštění, z odmítnutí, z toho že jsem byla vyloučena z tlupy, z komunity. Zůstala jsem tu sama. Ležela jsem v hamace, tělo se mi celé vnitřně chvělo a já jsem se nedokázala uklidnit. Moje tělo se cítilo v nebezpečí a hlava ho nedokázala ztišit. 

Po západu slunce se lesem rozlynulo hluboké ticho a já slyšela svůj dech. Zvuky praskání klacků pod nohama zvířat, která procházela, byla mnohonásobně hlasitější než kdy dříve. Měla jsem chuť utéct a nepříjemné na tom celém také bylo, že se mi ,,shodou okolností,, 😀 (nevěřím na náhody) dokonce vybil i mobilní telefon. 

Zůstala jsem tam sama se svým strachem. 

Hluboce jsem vnímala pocit vyhoštění celou noc. 

Můj strach nebyl nový. Jen jsem ho do té doby nikdy neviděla takhle syrový. 

Nedokázala jsem tomu odporovat, až jsem přestala bojovat, přijala jsem ho a konečně se mi podařilo nad ránem usnout. 

Nelze uniknout

Tenhle zážitek mi ukázal strach, před kterým nejde jen tak utéct, ani s ním bojovat hlavou. Strach, ve kterém jsem sama, a který nelze zastavit, jen přijmout tak jak je. 

Strach v každodenním životě

Možná jste už byli v situaci a znáte to taky, když se objeví tlak ze selhání či strach, že něco nezvládnete. Ten pocit, který se tiskne až do morku kostí. Někdy jsou to jemné vibrace, nervozita. Jindy stojíte jako opaření až paralyzovaní a snažíte se situaci analyzovat hlavou. Jenže ono to nefunguje, tělo nereaguje.

Tyto strachy se v psychologii a somatických směrech často popisují jako základní vzorce lidského prožívání, spojené s potřebou bezpečí, přijetí a kontroly.

Pojďme se tedy na tyto vrstvy strachu společně podívat a nahlédnout do nich hlouběji. 

1) Strach z odmítnutí 

Strach z odmítnutí se v běžném životě často neukazuje přímo jako „bojím se odmítnutí“, ale spíš skrytě:

• potřeba být „v pořádku“ a přijímaná ostatními
• strach říct svůj názor, aby nevznikl konflikt
• přizpůsobování se druhým, i když to není úplně v souladu se mnou
• vnitřní napětí v situacích, kdy hrozí kritika nebo nesouhlas
• přecitlivělost na reakce druhých (co si o mně myslí, jak mě vnímají)
• snaha „nezklamat“ nebo „nepůsobit špatně“

Co jsem hledala venku jsem našla uvnitř

U strachu z odmítnutí jsem si za sebe uvědomila, že jsem většinu svého života hledala přijetí u druhých. Chtěla jsem, aby souhlasili s mými názory a aby nevznikaly konflikty. Když k němu přece jen došlo, snažila jsem se ho rychle zklidnit, aby byla zase všude oáza klidu. 

S věkem mi začalo docházet, že skutečné přijetí přišlo až když jsem začala přijímat sama sebe a to ve všech svých různých částech. Potom se moje potřeba přijetí zvenčí začala vytrácet. To, co hledám venku, začíná mizet, když ho najdu uvnitř.

2) Strach ze selhání

Strach ze selhání se v běžném životě často projevuje takto:

• tlak na výkon a „udělat to správně“
• srovnávání s ostatními
• vnitřní pocit: „nesmím to pokazit“
• ztuhnutí nebo blok v momentě, kdy na něčem záleží
• přehnaná sebekontrola
• strach z hodnocení nebo z toho, že zklamu a udělám chybu

Můj příběh: Přítomnost rozpouští strach ze selhání

Jak silně se v těle tento strach může projevit? Tlak na výkon a potřeba „nezklamat“! Byla jsem na víkendovém semináři s koňmi, kde jsme měly v kruhové ohradě navázat kontakt s klisnou a vést ji pohybem vpřed. Přede mnou to jiné ženě šlo velmi přirozeně a působivě. 

Když jsem měla vstoupit já, narostla ve mně silná nervozita, abych neselhala. V tu chvíli jsem se odpojila od sebe, celá jsem začala fungovat spíš automaticky než vědomě. Kobyla na mou nejistotu reagovala napětím a situace se začala komplikovat a stupňovat. Pár chvil potom mi došlo, že nejsem přítomná tady a teď. 

Uprostřed jízdárny jsem prohloubila několik nádechů a výdechů, vrátila se do sebe a tělo se postupně uklidnilo. Jakmile jsem se uvolnila, změnila se i reakce bílé klisny. Až později, zpětně jsem pochopila, jak silně strach ze selhání ovlivňuje nejen nás, ale i celé prostředí kolem nás. 

Strach ze selhání mne odpojil od přítomnosti a od ostatních cítících bytostí. 

3) Strach ze ztráty kontroly 

Jak se projevuje a kde ho můžeme spatřit? 

• potřeba mít věci naplánované
• snaha řídit výsledky
• nepohoda v nejistotě
• vnitřní tlak „musím to udržet“
• obtížné pouštění situací

Jistota nevzniká kontrolou, ale uvolněním

Dlouhou dobu jsem měla pocit, že musím mít věci pod kontrolou. Hodně jsem žila v mysli, plánování a snaze řídit situace tak, aby vše dávalo smysl a bylo „správně“. Nyní vnímám, že kontrola je iluze než skutečná jistota. Že život se děje i bez mého řízení a že právě v důvěře se objevuje větší klid. Jediná jistota v životě je změna. 

Dnes jsem více v souladu s tím, že je všeho, co potřebujeme, dostatek. I když dopředu nevím, jak přesně bude vypadat budoucnost, pouštím kontrolu, přirozeně se objevuje větší důvěra v život.

4) Strach z nedostatku

Jak se projevuje ve hmotné realitě?

• obava, že nebude dost času, peněz, příležitostí 
• pocit, že je potřeba si „pojistit budoucnost“
• snaha mít „raději víc než míň“
• pocit nejistoty při změnách
• mentální plánování „co když něco nebude“

To, čeho se bojíme, často ještě nenastalo

Když člověk mění práci, vztah nebo životní směr, strach z nedostatku se často objevuje v těchto běžných životních situacích. I když objektivně nemusí nic chybět, uvnitř se může objevit pocit nejistoty. Co když nebude dost peněz nebo možností? Tenhle pocit pak vede k tomu se držet známého, i když to už nemusí být v souladu s naší cestou. 

Ve své podstatě tento strach často nesouvisí s reálným nedostatkem, ale s vnitřním pocitem bezpečí v nejistotě.

5) Strach ze smrti / neznáma

Strach z neznámého a toho, co nemohu ovládat?

• obava z konce, ztráty nebo „zániku“
• úzkost při hluboké nejistotě
• potřeba mít odpovědi na to, co přijde
• existenciální otázky o smyslu života

Na co myslíme a co v sobě prožíváme, se odráží v našem těle

U strachu ze smrti a neznáma jsem zažila velmi silný moment, kdy se strach projevil nejen v mysli, ale i v mém těle. V té době jsem měla zdravotní obtíže, které ovlivňovaly srdce i celkový stav mého organismu. Při intenzivní práci s vnitřním strachem došlo k momentu, kdy se tělo dostalo do extrémní reakce. Strach mě v tu chvíli úplně pohltil a tělo reagovalo velmi silně. Vnímala jsem, že se ocitám na hraně vlastních možností. 

V jeden moment, ale místo strachu a dalšího odporu se ve mně objevila láska. Začala jsem se soustředit na dech a na pocit vděčnosti uvnitř mne. Tělo se začalo měnit z napětí do tepla, z kontrakce do uvolnění, ze strachu do klidu. Minimálně hodinu jsem proplouvala ve stavu blaženosti. 

Tento prožitek mi ukázal, jak zásadní roli hraje naše vnitřní nastavení a myšlenky. V momentě, kdy jsem se ponořila do strachu, tělo na to velmi silně reagovalo. A ve chvíli, kdy se ve mně objevila vděčnost a láska, se změnil i můj tělesný stav.

Ukázalo mi to, že naše mysl a to, co v sobě skutečně prožíváme, má přímý vliv na naše tělo, na jeho reakce i vnitřní procesy.

Co mi strachy ukázaly o životě?

Postupně jsem si začala uvědomovat něco, co přesahuje jednotlivé strachy samotné. Že strach není jen izolovaný prožitek, ale že je propojený s tím, jaký vztah máme k životu, k sobě i k přítomnému okamžiku.

Přestala jsem se strachem bojovat. Přestala jsem ho vytěsňovat, analyzovat nebo se ho snažit překonat silou vůle. Strach už není něčím, co mě odděluje od života, ale stal se jeho součástí. Světlo nebojuje s tmou. Světlo je! Tma mizí bez boje. 

TADY a TEĎ jako prostor, kde strach neovládá

Jedno z nejhlubších uvědomění pro mě je, že strach nežije v přítomnosti a je odporem těla.

Vzniká v prostoru mysli, v tom, co si pamatujeme, co si představujeme, co očekáváme. V budoucnosti, která ještě nenastala, nebo v minulosti, která už je pryč.

Ale přítomný okamžik je jiný. Je živý, skutečný, neustále se rodící.

Když jsem opravdu tady a teď, strach se nemá čeho chytit. Rozpouští se ne tím, že ho odstraním, ale tím, že se plně vrátím do života, který se právě děje.

Strach ze života samotného

Až zpětně vidím, že pod všemi těmito vrstvami se skrýval ještě jeden hlubší pohyb. Strach ze samotného života. Z bolesti, zranění, z nejistoty, z toho, že něco nebude příjemné, bezpečné nebo kontrolovatelné.

Možná tohle je základ, ze kterého vyrůstaly všechny ostatní strachy. Někdy téměř neviditelná obava z toho, co život může přinést.

Důvěra v život navzdory strachu, přijetí

Neučím se žít bez strachu,ale učím se žít skrze něj v přijetí. A že vztah k životu se nemění tím, že strach zmizí, ale tím, že ho přestane být potřeba následovat. Postupně se ve mně začala objevovat jiná kvalita, větší klid, jemnost a důvěra v to, co je. S tím přichází i schopnost zůstat otevřená a důvěřovat životu, i když není vždy předvídatelný.

V přítomném okamžiku strach nemá prostor, protože život se v něm právě děje.

Pokud s vámi toto téma rezonuje a chcete se ponořit hlouběji do toho, co může tělo držet a jak začít naslouchat svým emocím, stáhněte si můj e-book zdarma: Tělo si pamatuje. Emoce – Jak je začít vnímat a naslouchat jim. Kde pomalu odkrývám svůj příběh a jemné techniky, které mne podpořily na mé cestě a věřím, že mohou podpořit i tu vaši. 🫶